close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Fantasií rozvíjíš velký nekonečný příběh...

Kapitola II.

2. září 2007 v 11:35 |  Noc vlků
KAPITOLA 2
Když jsem se probudila, ležela jsem na zemi v kaláru (jedna malá kobka v jednom velkém vězení), ovšem již ne jako vlčice, ale dívka. Nevím, jak dlouho jsem ležela v bezvědomí, ale určitě to stačilo na to, aby mi mé dříve kratší vlasy byly pod lopatky. Musela jsem utéct, chtěla jsem utéct, ale nevěděla jsem jak.
Už jsem propadala beznaději, když se dveře mého kaláru otevřely a vstoupil velmi pohledný chlapec, mohlo mu být nanejvýš šestnáct. Měl světle hnědé vlasy a jeho oči byly světlem temnoty tohoto místa. Líbil se mi, avšak jeho milý pohled nebyl upřímný, byl v něm strach. "Máš se dostavit na soudní vrch, kde bude hovořeno o tvém přestupku a bude vynesen rozsudek,"pronesl mladík váhavě, jakoby čekal, že se na něj vrhnu. Vyšel ze dveří a já ho následovala.
Vydali jsme se vzhůru na nějaký kopec a kolem nás proudily davem bytosti zahalení do světle modrých plášťů a to hlavně lidé, mimochodem ten co mě doprovázel, měl taky takový.
Na obzoru se začaly rýsovat tři vysoké šedavé a staré menhiry a kolem nich snad přes padesát osob. Když jsme došli na místo, ten jež mě doprovázel se postavil k ostatním a mě tam nechal stát jako kůl v plotě. Pak náhle všichni zmlkli a jeden temný hlas pronesl : "proměnila jsi se ve vlka, to jediný možný trest - smrt!"
"Co je na tom tak špatného,"zvolala jsem. V davu zašumělo. "Nemáš právo hájit se, v tomto případě,"pronesl tentýž hlas.
"Proč, co je to za spravedlnost,"hájila jsem se. Ale už bylo pozdě, dva velcí muži mě začali přivazovat k prostřednímu menhiru. Náhle se ve mně zvedla vlna vzteku: "Co si to o sobě myslí?"
Přeměnila jsem se ve vlka, ani nevím jak to funguje, ale prostě když chci, tak se to stane. Běsnila jsem vzteky, nechtěla jsem nikomu ublížit, ale všichni se na mně sápali, tak jsem holt musela zakročit.
Jednomu z nich jsem se zakousla do ruky, krev mi stékala po krku, byla hustá, dobrá. Dalšímu jsem natrhla ucho a jednomu nos. Poté jsem se jen tak ohnala tlapou a omylem jsem jednoho škrábla do oka, začal ječet bolestí. Možná, že právě jeho řev mě přivedl k myšlence, že už to stačí. Tak jsem vzala nohy na ramena a utekla jsem k lesu. Nebylo mi toho muže líto, ale přesto jsem doufala, že se jeho oko uzdraví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.