close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Fantasií rozvíjíš velký nekonečný příběh...

Kapitola V.

2. září 2007 v 11:37 |  Noc vlků
KAPITOLA 5
Nejdříve jsem chtěla zjistit, kde jsem. Jenže v lese většinou cedule nerostou. Napadal mě jediný způsob a to : někoho se zeptat.
Chodila jsem po lese a hledala nějakého člověka, či skřeta, nebo jiného tvora, ale ať jsem chodila, jak jsem chtěla, žádného obyvatele lesa jsem nepotkala.
Po týdnu jsem narazila na mýtinu, byla ozářená sluncem a lákala k tomu posedět si na čerstvé trávě. Bylo to až moc krásné a proto jsem hledala sebemenší záminku na to, že by jsem rozpoznala sebemenší nebezpečí. Avšak zatím jsem nic nezpozorovala.
Náhle se něco pohnulo za křovím. Když jsem se tam podívala, nic tam nebylo a pak jsem to znovu uslyšela, za jiným křovím se ozval ten zvuk. Připomnělo mi to zvuk, jako když se v písku plazí had.
Pak jsem to uslyšela znovu a znovu, pokaždé jinde. Musí toho tedy být hodně nebo se hrozně rychle pohybuje. Dotkla jsem se svého znamení vlka, už nepálilo, jen lehce zabolelo. Proměnila jsem se. Cítila jsem podivný pach, ale ne jen to. Také posekanou trávu, vůni lesních jahod a malin a ...., ale co to je? Uslyšela jsem hudbu, byla pomalá a teskná, ale i přesto nebyla smutná. Jak by tohle místo mohlo být nebezpečné? Sedla jsem si do trávy a poslouchala jsem tu hudbu. Byla nádherná. Pak ustala a sní se vytratily i ty vábné vůně. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to! Něco se mi omotalo kolem kolen a kotníků!
Bylo to zelené a lepkavé, pokusila jsem se to sundat, ale jen mi po tom sklouzly ruce. Právě jsem si uvědomila, že už nejsem vlk, ale člověk. Bylo to zvláštní, ,jenže to teď nebyl největší problém - ty slizké úponky se mě snažily uškrtit! "Pomoc." zašeptala jsem. "Pomoc." tentokrát jsem zakřičela. Nic se nestalo. "Pomoc."zpoza křoví vylezlo vlče a nebylo to jen tak ledajaké vlče. Bylo to, to vlče, které na mě tenkrát vlezlo a lízalo mi obličej. Bývala bych ho pozdravila, ale ta šlahounovitá rostlina (nic jiného než rostlina to být nemohlo) mi zacpala pusu, tak, tak jsem dýchala. Vlček vesele zaňafal a přiskočil ke mně. Rostlina mi už omotala i obličej, takže jsem neviděla, jak to vlček dokázal, ale nějak se mu povedlo překousnout výhonek, který mě začínal škrtit.
Pak jsem znovu viděla, vlček právě rdousil další šlahounek lepkavé rostliny.
Vstala jsem, kolem krku jsem měla červený kruh. "Díky."poděkovala jsem vlčkovi. Rozhodla jsem se, že mu budu říkat Puntík, podle jeho černého puntíku na čumáčku.
A pak se znovu objevila jeho matka, bílá vlčice. Dloubla do vlčete a pak oba zmizeli v lese. Nechápala jsem, jak mě vlče našlo, ale byla jsem mu vděčná - zachránilo mi život!
Pak se něco ozvalo zpoza stromu, byl to obrovský strom a linula se z něho podivná záře. Za stromem se objevil ten KLUK!
Byl to on, měl ty modré oči a světle modrý plášť. "Co tu děláš?"optala jsem se. "Ztratil jsem se"odpověděl tiše. "Tak daleko? Ne, to ti nevěřím." "A jak bych se sem asi dostal, kdybych se neztratil?" "Je to úplně jednoduché. Ten upír vás informoval, kde jsem a poslali tebe."ukázala jsem na něj. "Hm...jo máš pravdu"přikývl neochotně.
"A když ses teda tak ztratil...Jak najdeš cestu zpět?"zeptala jsem se. "No asi tě budu muset spoutat, najít cestu a nějak se dostat na Soudní vrch."odpověděl. "No to s tím nějak se dostat na cestu s tebou souhlasím, ale s tím ostatním ne." A pak, jak bys mě chtěl svázat?" "No...., jo tady ten strom se jmenuje omamník a z jeho listů se dají dělat provazy...." "Tak omamník!" zasmála jsem se.
"Náhodou má pravdu." ozvalo se z leva. "Škrutihlav roste jen u omamníku, ukolébá svou oběť a pak zaútočí, jako ve tvém případě. A pak z omamníkových listů se opravdu dělají provazy. Například lesní skřeti ho prodávají a ...." "Kdo jsi?" vyjela jsem na vrásčité stvoření, které se tak z nenadání objevilo.
"Jsem lesní skřítka Aimirama" odpovědělo stvoření. Prohlédla jsem si jí pozorněji. Měla tu odpornou vrásčitou kůži, kalné velké zelené oči, suché popraskané rty a na sobě měla oblečení, sešité z jeleních kůží. Jediná věc na ní byla krásná a to vlasy. Měla dlouhou sytě oranžovou hřívu, která jakoby zářila a když se skřítka pohnula, vlasy jí vlály do dálky, jako by chtěly utéct. Aimirama ke mně přistoupila, byla mi asi tak do pasu.
"Myslím, že bys potřebovala hlavomylový čaj." řekla skřítka. "Co to je?" vyděsila jsem se. "Lesní skřeti nejenže prodávají kůže a plody přírody, také umějí udělat různé lektvary, čaje a kouzelné páry." ozval se kluk v plášti. "Myslím, že bys to opravdu měla vypít." pronesl podivně tlumeným hlasem. "Ano, ano." přidala se skřítka a pohodila svou ohnivou hřívou vlasů. "Mám tu jeden namíchaný, asi se vám po něm bude chtít spát." dodala. Přímo mě donutili ten čaj vypít a já se dostala do dlouhých a nesmyslných snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.